Rozhovor: Integrace, aneb jak se z cizinců stávají našinci

V rámci rozhovoru o projektu Skills for Employment pro časopis Moje psychologie jsme mluvili nejen o podpoře uprchlíků, ale také o integraci obecně - co všechno s ní souvisí, co jí napomáhá a zda se dá měřit.

Působíte jako koordinátorka programu Skills for Employment, co všechno tento program nabízí?

Nabízíme kurz češtiny, informace o trhu práce a nácvik praktických dovedností, jako je psaní životopisu nebo přijímací pohovor. Po celou dobu je také k dispozici individuální poradenství. Projekt je určen pro držitele mezinárodní ochrany, tedy pouze pro uznané uprchlíky.

Podobných projektů, které pomáhají migrantům nebo jiným znevýhodněným skupinám, existuje víc, ale tento je unikátní svým napojením na IKEU. Jejich personalisté se podílejí na vzdělávání, pomáhají klientům najít vhodné uplatnění, a pokud klienti chtějí v IKEE pracovat, dostanou i podporu během přijímacího řízení. Vidíme, že tato konkrétní vidina práce probouzí v účastnících mnohem větší motivaci, než kdyby se vzdělávali „jen tak“.

Projekt cílí i na veřejnost a měl by ukázat, že když se chce, tak integrace uprchlíků nejen jde, ale může být pro všechny obohacením.

Na jaké skupiny lidí se zaměřujete? Koho a kam chcete integrovat?

Program Skills for Employment je určený pouze pro držitele mezinárodní ochrany. To jsou lidé, kteří v ČR dostali azyl nebo doplňkovou ochranu – Ministerstvo vnitra tedy posoudilo jejich žádost a uznalo, že oprávněně prchají před pronásledováním. Držitelé mezinárodní ochrany tvoří obzvlášť zranitelnou skupinu, často s kombinovanými znevýhodněními. Jazykovou bariéru, neznalost prostředí a někdy i nevstřícnost většinové společnosti musí nějak zvládnout všichni migranti – ať už to jsou zahraniční pracovníci, studenti nebo rodinní příslušníci občanů ČR. Ale uprchlíci si navíc nesou další šrámy například z práce v disentu nebo z pronásledování – včetně nedobrovolně zpřetrhaných kořenů a vazeb s původním domovem.

Další témata, na která se zaměřujeme v Konsorciu nevládních organizací pracujících s migranty, jsou děti a žáci s odlišným mateřským jazykem a jejich integrace do českého školství, zahraniční zaměstnanci a jejich pracovní podmínky, přístup migrantů ke zdravotnickým a sociálním službám, interkulturní prostupnost úřadů (například možnost tlumočení nebo podpora pracovníků na úřadech) nebo informovanost většinové společnosti.

Jak lze změřit míru integrace, jak odlišit cizince integrovaného od neintegrovaného?

Integrace je postupný a dlouhodobý proces. Určitě trvá léta. Cizinci musí vstřebat hodně informací, zvládnout češtinu a vybudovat si hmotné zázemí, ale to zásadní se odehrává v pocitové a vztahové rovině, čili v budování vnitřní spokojenosti a v zapojení do komunity. Je velmi důležité, aby ve společnosti nevznikaly izolované ostrůvky, diverzita by neměla být na překážku soudržnosti a sounáležitosti. Zároveň by v nikom neměla narůstat frustrace – z nenaplněných potřeb, ze zneuznání nebo ze strachu – a to se týká uprchlíků, obecněji migrantů i většinové společnosti. Ten zlomový bod, kdy se z „cizince“ stane „našinec“, asi nastává pro každého jindy.

Pokud bychom mluvily o měření integrace, určitě existují indikátory, podle kterých lze ledacos poznat. Probíhají také mnohé výzkumy. Určitě víme, že integrace závisí na tzv. jistotě pobytu, tedy na možnosti zůstat v ČR za splnitelných podmínek. Data jsou i o pozici na trhu práce, a víme, že pro integraci je důstojná pozice na trhu práce klíčová. Důstojnou pozicí myslím například právo nebýt obětí pracovního vykořisťování, na kterém se podílejí jak čeští, tak zahraniční zaměstnavatelé. Nebo třeba možnost vzdělávání v odborné češtině, aby nízká znalost migranty neuzavírala v nekvalifikovaných profesích. Obtížně se měří znalost češtiny, i když je tak důležitá. Ukazuje se, že trvá tři až pět let, aby děti a studenti mohli plně zvládat výuku odborných předmětů (třeba fyzika) a stejně tak, aby dospělí migranti bezproblémově zvládali náročné komunikační situace třeba u lékaře nebo profesní vzestup.

Míru integrace lze tedy do určité míry měřit pomocí existujících administrativních dat a výzkumů. Vždycky je také třeba zapojit dobrou znalost místní situace a porozumění všem zúčastněným.

Jaké jsou základní zásady integrace? A co všechno musí cizinci zvládnout?

Základními kameny integrace jsou: 1) znalost českého jazyka, 2) ekonomická a sociální soběstačnost, 3) sociokulturní orientace ve společnosti, 4) vztahy mezi komunitami a 5) postupné nabývání občanských práv. Zvládnutí toho všeho stojí pochopitelně velkou spoustu práce. Čeština sama o sobě je hodně nevděčný migrační „bonus“. A nejde jen o slova a gramatiku, ale taky o naše české zdvořilostní tanečky, citáty z Cimrmana, ironii a další záludnosti. S češtinou a komunikačními schopnostmi souvisí pracovní uplatnění – zaměstnavatelé nejsou zvyklí pracovat s jazykovou bariérou, jenže rozmluvit se česky cizincům často pomůže právě až fungování na pracovišti a vztahy v komunitě. Takže ty integrační kameny jsou vlastně spíš ozubená kolečka, která do sebe zapadají a  navzájem si pomáhají nebo se brzdí.

Integrace je oboustranný proces, jak by se v této souvislosti mělo pracovat s českou společností?

Možná by se na tuhle otázku dal vztáhnout citát „diverzita je realita, inkluze je volba“. Přítomnost lidí s migrační zkušeností v České republice je taky realita. A nejspíš jich bude přibývat – převážně proto, že je sami zveme, aby nám pomohli zajistit fungování odvětví jako je stavebnictví, zemědělství nebo sociální služby nebo zbrzdit demografickou změnu. Také otevřenost Evropy nahrává větší mobilitě, cestám na zkušenou a smíšeným vztahům. Čím víc si budeme uvědomovat přínos lidí, kteří se v ČR nenarodili, ale našli tu obživu nebo nový domov, tím přirozenější pro nás bude pochopit jejich potřeby a vycházet jim vstříc.

Specificky ve vztahu k uprchlíkům je důležité, že nikdo sice nemůže pomoct všem, ale každý může pomoct někomu. V ČR získalo vloni mezinárodní ochranu 114 osob – to je strašně málo. Uprchlíci nezmizí, když se jejich osudem odmítneme zabývat. A naopak každý jednotlivec, kterému pomůžeme normálně žít, se počítá, a dost možná bude pomáhat dál.

 

Rozhovor ve zkrácené podobě vyjde v časopisu Moje psychologie (červenec 2021) v rubrice O čem se mlčí společně s dalšími články a komentáři k tématu uprchlictví. Otázky kladla redaktorka Monika Otmarová, odpovídaly Lucie Kellnerová Kalvachová a Blanka Tollarová. 

Tématu je věnován také článek a videorozhovor moderátorky Adély Elbel se Sagar Rakin a Lucií Kellnerovou Kalvachovou na serveru ženy.cz, který nejdete ZDE.