Jak a proč se dostane sociální pracovník k interkultuře? Kde se interkulturní práce nejlépe uplatňuje dnes a kam by ještě mohla dosáhnout a přinést prospěch migrantům i institucím? Co je zapotřebí udělat, aby byly služby interkulturních pracovníků stabilní a dobře dostupné? A v čem je Brno dál než Praha? Zeptali jsme se J. M. Bejčka, který vede tým interkulturních pracovníků v InBázi a významně se podílí na formování celkové koncepce a profesních a kvalifikačních standardů IKP.
Mgr. Jan Matěj Bejček,
Absolvent oborů sociální práce a speciální pedagogika, v současnosti je studentem doktorského studia sociální práce na FF UK. V rámci svého profesního působení od roku 2010 pracoval s řadou cílových skupin – např. osoby bez přístřeší či osoby ohrožené bezdomovectvím, děti a mládež se zdravotním a/nebo mentálním (ev. kombinovaným) postižením, osamělé matky s dětmi, oběti domácího násilí, a dal. Posledních 8 let své profesní kariéry se věnuje problematice migrace a integrace a práci s cizinci a uprchlíky. Od roku 2017 přednáší o sociální práci s cizinci a o interkulturní práci na Pražské škole psychosociálních studií a VOŠ JABOK a od roku 2019 také na Katedře sociální práce FF UK. Vedle své práce v nevládní organizaci InBáze spolupracuje s Charitou ČR na metodickém vedení infolinky pro cizince ve vietnamském, mongolském a ukrajinském jazyce a podílí se na školení a supervizi lektorů i tlumočníků adaptačně-integračních kurzů “Vítejte v ČR”.
—
OHLÉDNUTÍ DO HISTORIE OSOBNÍ I ODBORNÉ
Vystudoval jste sociální práci a speciální pedagogiku. Jak jste se dostal k integraci cizinců a k interkulturní práci?
Moje osobní srdcovka jsou uprchlíci – diplomovou práci jsem věnoval podpoře uprchlických rodin z pohledu speciální pedagogiky. A když jsem jako sociální pracovník nastoupil do InBáze, z.s., kde dosud (byť už na jiné pozici) působím, podíleli jsme se významnou měrou na službách Státního integračního programu. To téma je mi dodnes blízké.
Později jsem v InBázi vedl sociálně právní oddělení, pod které spadali i interkulturní pracovníci. Štafetu jsem převzal od Evy Dohnalové, která patřila společně s Jiřím Kocourkem a spoustou dalších lidí k průkopníkům této profese u nás (pozn. V ČR).
Od té doby jsem se snažil téma „interkulturní práce“ hodně zviditelňovat, ale největší zlom nastal, když jsem začal psát projekty na vzdělávání učitelů a pracovníků ve školství. Ti totiž většinou přicházeli s dotazy na to jak pracovat a komunikovat s rodiči – cizinci. A tak jsme začali nabízet službu IKP jako nástroj, který jim mohl práci usnadnit. Na základě našich podnětů a zkušeností dalších neziskovek pak Magistrát vypsal výzvu na projekt, jehož součástí bylo i vzdělávání samotných interkulturních pracovníků – a to dnes tvoří velkou část mé práce.
Kdy vlastně profese „interkulturní pracovník“ vznikla a jak se vyvíjela?
Interkulturní práce se v ČR začala v určité podobě formovat už koncem 90. let. Povětšinou se jednalo o spontánní a často reflexivně pojatý přístup k podpoře cizinců – kdy sami cizinci usazení v ČR začali tlumočit a zprostředkovávat další služby svým nově příchozím krajanům. Později se pro tyto intervence začala používat různá označení, například socio-kulturní mediátoři, komunitní tlumočníci, terénní či integrační pracovníci aj. Až od roku 2014 se začal prosazovat pojem interkulturní pracovník a nově vzniklé profesní kvalifikační standardy.
Když jsem v roce 2013 začínal pracovat v InBázi, působili interkulturní pracovníci na pobočkách oddělení pobytu cizinců OAMP MV ČR v Praze. Měli jsme tam kanceláře a poskytovali jsme tlumočení, základní poradenství, pomoc s vyplňováním formulářů, konzultace a podobně. Z logiky věci byly naše služby zaměřené hlavně na pobytové právo. Podobné služby realizovala (a dosud realizuje) i Charita ČR v různých regionech.
V září 2016 vstoupila v platnost novela školského zákona, jejíž součástí byl model inkluzivního vzdělávání. A protože inkluze se týká také dětí s odlišným mateřským jazykem, zvedla se na školách vlna zájmu o práci s cizinci. Školy měly zpočátku zájem hlavně o tlumočení zdarma – tehdy ho nabízela například Poradna pro integraci, SIMI, InBáze či Charita ČR prostřednictvím infolinky pro cizince. Po nějaké době se ale školy postupně naučily využívat i dalších dovedností interkulturních pracovníků (např. poradenství). Velký zlom nastal, když se rozběhly projekty placené z EU fondů zaměřené na inkluzi a interkulturní komunikaci na školách.
MOŽNOSTI UPLATNĚNÍ INTERKULTURNÍ PRÁCE
Takže pracoviště ministerstva vnitra – dříve cizinecké policie, dnes odboru azylové a migrační politiky (OAMP) – a školy jsou dvě oblasti, kde mohou být služby interkulturních pracovníků významné. Jaké další instituce by mohly interkulturní pracovníky využívat? V jakých situacích by to podle vás mohlo být nejvíc prospěšné?
Momentálně pracuji na takové menší výzkumné sondě, jejímž cílem je zjistit, kolik interkulturních pracovníků a v jakých oblastech v České republice působí. Relativně zmapovanou máme Prahu a Brno, ale existuje spousta lidí, kteří se v regionech angažují mimo sociální služby, a my o nich nevíme, dokud se nepřihlásí k nějakému vzdělávání. Nejčastěji jsou to pracovníci integračních center či pracovnice v mateřských či základních školách, které fungují jako asistentky a k tomu intuitivně a bez metodické podpory tlumočí a zprostředkovávají kontakt mezi rodinami a školou. Podle našich zkušeností bývá tato role dost náročná a ti lidé se v ní často cítí osamělí a nepochopení.
Kromě škol proniká interkulturní práce také do státní správy. Tam je velkým průkopníkem Brno, které razí pojem „interkulturní prostupnost“ a jsou v tom velmi úspěšní. Praha chce jít podobnou cestou. Už nyní pracují na mnoha městských částech „koordinátoři integrace“, kteří reálně dělají interkulturní práci, jen se tak sami nenazývají a nejsou navázaní na interkulturní pracovníky v jiných sektorech.
Na Ministerstvu vnitra je to přesně naopak – tam mají „interkulturní pracovníky“, ale jejich pracovní náplň odpovídá spíš běžné práci za přepážkou a je rozšířená pouze o schopnost komunikace v cizím jazyce, obvykle v angličtině. Na některých pobočkách, hlavně ve velkých městech jako je Praha, Brno, Plzeň, Hradec Králové nebo České Budějovice, zároveň působí „terénní pracovníci“ Charity, kteří poskytují tlumočení, asistenci, pomoc s vyplňováním formulářů, základní poradenství a síťování.
Velká poptávka po tlumočení a interkulturní podpoře je ve zdravotnictví a asi by bylo fajn, kdyby v některých zařízeních interkulturní pracovníci byli k dispozici, ale je otázka, zda by se uživili jako kmenoví zaměstnanci. V reálu instituce dávají přednost outsourcingu – například charitní telefonní infolinka se zabývá asi z jedné třetiny telefonickým tlumočením zdravotnických témat (např. návštěva u lékaře, hospitalizace, specializovaná vyšetření apod.). V souvislosti s covidem se kromě zdravotníků někdy ozývají také hygienické stanice.
Perspektivní je také spolupráce interkulturních pracovníků s policií ČR při komunikaci se zadrženými, s oznamovateli nebo s oběťmi. Když ale dojde na výslechy a soudy, musí nastoupit soudní tlumočníci s příslušnou tlumočnickou kvalifikací. Při posuzování trestné činnosti se na kulturní rozdíly, alespoň podle mé zkušenosti, nebere příliš zřetel, všichni cizinci se musí přizpůsobit právnímu řádu v ČR a neznalost ani nepochopení či jiný výklad nemůže být polehčující okolností.
Můžete uvést konkrétní příklady z poslední doby, kdy interkulturní pracovník pomohl vyřešit nějakou konfliktní nebo krizovou situaci? Mně napadá často zmiňovaný příklad Teplic, kde před několika lety začalo stoupat napětí mezi místními obyvateli a lázeňskými hosty z arabských zemí. Jedním z důvodů bylo, že hosté piknikovali na zelených plochách v centru města a nechávali po sobě neuklizené odpadky. Tehdy odvedla skvělou interkulturní práci studentka Eman Ghalebová, která spolu s dalšími dobrovolníky tlumočila, vysvětlovala a spustila iniciativu na úklid města. Dnes magistrát Teplic říká, že nemá s cizinci vůbec žádné problémy.
Tenhle příklad z Teplic je hodně výrazný a z mého pohledu až heroický. Ale myslím, že stejně důležité jsou i takové zdánlivě všední úspěchy v začleňování cizinců – třeba že někomu pomůžeme v rozumně krátké době od příjezdu do České republiky zapsat děti do školy, najít si praktického lékaře a zorientovat se v pobytových formalitách a v nabídce veřejných služeb. Čím rychleji cizinci získají spolehlivé informace o tom, jak to v ČR chodí, tím spíš budou dodržovat všechna pravidla a tím lépe budou zvládat proces integrace. Zároveň je jasné, že u každého může vyvstat situace, kterou se nám ani společně nepodaří ideálně vyřešit.
A ještě z trochu jiného úhlu pohledu: považujeme za velký úspěch, že kromě klientů-cizinců se na nás stále více obracejí klienti-instituce. Velmi si vážíme třeba kladné zpětné vazby ze škol či psychologicko pedagogických poraden, kde pomáháme sjednávat schůzky a tlumočíme.
A ještě z jiného soudku: Brno má velmi dobré výsledky v pronikání do terénu a v budování kontaktů a důvěry uvnitř cizineckých komunit. Podobnými aktivitami se v Praze zabývá např. Integrační centrum Praha, o.p.s. Přesto se však někdy nemohu ubránit pocitu, že jsme v Praze tak trochu pozadu. Výsledky ale jsou a mám z nich radost – vzniká důvěra a vazby.
PROFESE „INTERKUTURNÍ PRACOVNÍK“
Kdo může být interkulturní pracovník a co pro to musí udělat? Je to perspektivní profese?
Původně šlo o „obyčejné cizince“ kteří již měli svou migrační zkušenost a prošli si začátky v ČR – jak často říkám, jednalo se o takové „experty z vlastní zkušenosti“ (termín jsem si vypůjčil z oblasti zdravotnictví kde se hovoří o tzv. „expert by experience“). Interkulturní práce byla založena spíše na reflexivním přístupu a spontánní pomoci. Když začali interkulturní pracovníci působit na pracovištích Ministerstva vnitra, vyvstala potřeba tu profesi lépe vymezit a stanovit kompetenční požadavky. Zpočátku bylo třeba, aby IKP zvládali hlavně tlumočení, základní poradenství a řešení krizových situací. Zároveň jsou vždycky důležité osobnostní předpoklady a hlavně motivace (proč tu práci chci dělat?), které se ale obtížně kodifikují. A pak jsou tu kvalifikační předpoklady – to znamená, jaké vzdělávání a jaké zkoušky by měli interkulturní pracovníci absolvovat – a tom se nyní vede diskuse.
Kvalifikační standard, který se nám podařilo prosadit do Národní soustavy kvalifikací stanovuje, že interkulturní pracovník by měl mít mj. minimálně středoškolské vzdělání s maturitou a znalost českého a cizího jazyka na úrovni C1. Měl by zvládat komunitní tlumočení a základní poradenství v oblasti cizineckého práva a souvisejících právních předpisů a také by měl být schopen realizovat či se podílet na realizaci komunitních aktivit zaměřených na podporu společného soužití, včetně osvěty a síťování. Nicméně zkouška z profesní kvalifikace není v tuto chvíli povinná – popravdě, teprve letos v září jsme ji v InBázi pilotovali naostro. Momentálně je to tak, že záleží na zaměstnavateli, jaká si stanoví kritéria pro zaměstnávání interkulturních pracovníků, přičemž často jsou tato kritéria definována projektem, z něhož jsou služby interkulturního pracovníka financovány.
My bychom rádi zahrnuli interkulturní pracovníky do zákona o sociálních službách, konkrétně jako další odbornou profesi, která může působit v sociálních službách (nejen pro cizince ale i pro další menšiny, vč. např. Romů). Pak by byly alespoň v kontextu sociálních služeb stanoveny jasné podmínky z hlediska kvalifikačních požadavků. Pokud ale budeme požadovat určité vzdělání, musíme zajistit, aby příslušné vzdělávání bylo dostupné a aby absolventi nacházeli adekvátní uplatnění. A to záleží na společenské poptávce a bohužel i politické vůli.
V České republice žijí příslušníci různých kulturních a jazykových skupin – bližších i vzdálenějších – od rusky mluvících nebo Hispánců, přes Vietnamce první, druhé a třetí generace až po Mongoly nebo lidi z arabského světa. Jak moc se práce v těchto okruzích navzájem liší? Nakolik pracují všichni IKP podle univerzální metodiky a jaký díl tvoří specifika toho kterého okruhu?
Práce IKP je velmi různorodá – liší se nejen podle kulturních okruhů, ale také podle osobnosti a zkušenosti jednotlivých pracovníků. Důležitou roli hraje gender (naprostou převahu interkulturních pracovníků tvoří ženy a dívky), délka pobytu v ČR (znalost jazyka a prostředí), vzdělání (humanitní vs technické obory) a předchozí zkušenost při práci s lidmi (optimálně v rámci pomáhajících profesí). Důležité je také osvojení si technik případové práce s klienty, např. techniky poradenství, zvládání krizových situací, zvládání manipulativního jednání či asertivní komunikace a dal. Tady však opět hraje důležitou roli zaměstnavatel a to, zda nabízí svým zaměstnancům metodické vedení a průběžné vzdělávání.
A když jsme u zaměstnavatele, i ten může mít o interkulturní práci různé představy a přicházet s různým zadáním. U nás v InBázi vycházíme hlavně ze sociální práce (možná v tom hraje roli i moje dosavadní vzdělání i profesní působení), kdy si sedneme s klientem jeden na jednoho a snažíme se hledat řešení pro jeho životní situace. K tomu nabízíme tlumočení a doprovody, základní poradenství a krizovou intervenci. V posledních letech ale také rozvíjíme koncept „komunitní interkulturní práce.“ Jiné organizace mohou klást větší důraz na síťování a třeba víc využívat sociální sítě, nebo omezují činnost interkulturního pracovníka na komunitní tlumočení. V Brně zase razí pojem „interkulturní prostupnost institucí“, kdy navíc služby interkulturních pracovníku zajišťuje město, což sebou přináší také jistá specifika. Myslím si, že tahle pestrost je vlastně důležitá a velmi užitečná.
CO JE ZAPOTŘEBÍ UDĚLAT A KAM SE INTERKULTURNÍ PRÁCE MŮŽE POSOUVAT
A jak vidíte budoucnost interkulturní práce? Je to perspektivní profese? Má dobré vyhlídky na další rozvíjení a podporu?
„Naše“ profese určitě perspektivní je (byť sám interkulturním pracovníkem nejsem). To neříkám jen proto, že se rozvojem interkulturní práce zabývám. Domnívám se totiž že interkulturní práce de facto odráží požadavky širší společnosti vůči cizincům – chceme, aby se orientovali ve svých právech a povinnostech, aby se naučili česky, aby respektovali naše pravidla, měli vztah k místu bydliště a zapojovali se do veřejných akcí – jako třeba Ukliďme Česko apod. (dnes tyto aktivity známe pod pojmem „občanská participace“). A s tím vším mohou interkulturní pracovníci pomoct mnohem lépe než třeba běžní sociální pracovníci, byť je jejich role bezesporu také důležitá.
Bohužel ale nutno říci, že jsme jako služba velice nestabilní. Tím nemyslím jen službu interkulturních pracovníků v InBázi ale vlastně všude v ČR. Hlavní kámen úrazu spočívá ve financování a v jasném stanovení agendy. V tuto chvíli jsou interkulturní pracovníci placení z projektů – a to znamená, že služby, které poskytují, jsou hodně fragmentované, nepřehledné a nepředvídatelné – například v InBázi máme cca 3,9 úvazku na 9 lidí ze třech různých projektů, které mají různou dobu realizace. Přitom jsme v situaci, kdy končí (resp. již skončilo) jedno financovací období a do dalšího není zajištěná jasná návaznost. Úvazky se budou minimálně na nějakou dobu snižovat a což se na poskytované službě (min. v u nás InBázi) zcela jistě podepíše.
Osobně jsem toho názoru (byť je možná od člověka z nezisku trochu kacířský), že ideálně by mělo záštitu na interkulturní prací převzít město a vytvořit tým, který by se skládal z odborníků na různé jazykové skupiny podle jejich početního zastoupení a byl by k dispozici „na zavolání“ (či spíše objednání) pro všechny veřejné služby. To by bylo účelnější než zavádět kmenové pracovníky v jednotlivých institucích (např. ve školách je obtížné najít prostředky na asistenta pedagoga, interkulturní pracovník je tedy v této souvislosti utopie). Projekty by měly být dlouhodobé (3 až 5 let) a kontinuální a po jejich skončení by měla následovat rozumná evaluace, na jejímž základě by se rozhodlo, v čem pokračovat, co rozšířit a co třeba omezit, protože to nefunguje.
V Brně a v Praze už na magistrátech pracují lidé, kteří potřebnost nějaké formy systematizace vnímají, např. Honza Janoušek, nebo Lenka Šafránková Pavlíčková. Důležité bude, aby fungovala větší osvěta a propagace služeb interkulturních pracovníků – a aby je zaměstnanci ve veřejné správě, třeba na úřadech práce apod., jednak sami využívali, ale také zprostředkovávali svým klientům. Tady mám pocit, že jsme pořád na úplném začátku.
Ideální by bylo zachovat nasazení, odbornost, flexibilitu a přesvědčení neziskovek a k tomu přidat systémovost a stabilitu.
Můžeme se inspirovat někde jinde v Evropě nebo ve světě?
Něco už jsem za poslední roky procestoval (Německo, Rakousko, Holandsko, Norsko či Slovinsko a dal.), o řadě modelech jsem alespoň četl (Španělsko, Portugalsko, Itálie…) ale asi žádný systém nepokládám pro naše potřeby za ideální. Navíc každá země má jiný migrační kontext, takže se dobrá praxe obtížně přenáší. Můžeme se jí maximálně inspirovat, což jsme vlastně před lety udělali v kontextu modelu sociokulturní mediace v Portugalsku. Ve státech jižní Evropy se využívají tzv. sociokulturní mediátoři, kteří cílí hlavně na žadatele o mezinárodní ochranu a zranitelnější skupiny, nikoli na středně příjmové ekonomické migranty. V mnoha zemích se zároveň do integrace mnohem víc zapojují zaměstnavatelé. Zkrátka ten mix odpovědností a služeb je v každé zemi jinak namíchaný. Pokud bych si mohl dovolit takový „sportovní“ příměr, tak my (myslím tím ČR) se nacházíme nějakých pár stovek metrů za startovní čarou, ale před námi je ještě mnoho desítek kilometrů cesty. Ale i to je dobře. Vytvořit něco funkčního a systémového je v našem prostředí nikoliv sprint ale maraton a je potřeba vytrvat.
Zmínili jsme už několik věcí, které je zapotřebí zajistit, aby se interkulturní práce mohla v rámci tohoto vznikajícího systému dobře rozvíjet: stabilnější financování, záštitu obcí, osvětu a propagaci mezi potenciálními klienty nejen z řad klientů, ale hlavně institucí, a také nabídku vzdělávání a metodického vedení. Jsou to všechny hlavní předpoklady, nebo ještě něco chybí?
Aby se ta disciplína mohla koncepčně rozvíjet, měla by vzniknout stabilní platforma, kde by bylo zastoupeno více odborníků na různá témata. V tuto chvíli máme pracovní skupinu v rámci Konsorcia – tam jsou zastoupeny nevládky a magistrát Prahy a Brna. Ale chybí tam pohled ze školského prostředí, ze státní správy, z obcí, z úřadu práce, ze zdravotnictví nebo i z akademické sféry atd. A ty jsou velice potřebné pro to, abychom mohli vytvářet třeba koncepty pro vzdělávání nebo plánovat úvazky.
Taková platforma by se mohla scházet třeba dvakrát do roka, ale podobně jako třeba Asociace pro interkulturní práci a další platformy zatím naráží na to, že se děje nad rámec pracovních povinností zúčastněných, a to je obtížně udržitelné. Proto také naše společné výstupy vznikají relativně pomalu a pomalá je i změna k lepšímu.
Je něco, na co se ve své práci v blízké budoucnosti těšíte?
Nejvíc se těším, až nám bude schválena změna projektu, kam jsme si na poslední chvíli zakomponovali překlad aktualizované verze Slovníku pro interkulturní práci – prvních několik jazykových mutací by mělo vyjít v dubnu nebo květnu 2022. A na to se těším moc.
Hodně štěstí a děkujeme za rozhovor!