Rozhovor: stesk, dřina a svoboda volby

Kafiya Said Mahdi se narodila v Somálsku. Když jí bylo 15 let, utekla před domluveným sňatkem a s pomocí převaděčů se dostala do Evropy. V Řecku strávila čtyři měsíce ve vězení a po ročním putování skončila v Maďarsku v dětském domově. Musela se naučit jazyk, vyznat se v kultuře a obstát ve vzdělávacím systému. Projevila přitom mimořádné odhodlání a sílu charakteru. Dnes je z ní nezávislá mladá žena s nadějnou kariérou modelky.

Dokument Easy Lessons (Könnyű Leckék), uvedený v roce 2018, zachytil Kafyin život v době kolem 18. narozenin, kdy se připravovala na maturitu na střední škole, učila se maďarsky, pozorovala životy svých spolubydlících v dětském domově, ale také nacházela nové příležitosti ve světě modelingu a novou víru v křesťanství. Nejintimnější pasáže filmu ukazují Kafyiny obavy z toho, co by její proměně řekla maminka a zbytek rodiny, a její prožívání ztráty a stesku po domově.

V říjnu 2021 navštívila Kafiya s dokumentem Filmový festival Mnoho světů v Jilemnici a po promítání odpovídala na dotazy diváků:

O PUTOVÁNÍ ZE SOMÁLSKA DO MAĎARSKA

Můžete podrobněji popsat svou cestu ze Somálska do Evropy?

To je na dlouhé povídání, ale vezmu to stručně. Když moje maminka zjistila, že mě chce otec provdat za cizího starého muže, rozhodla se, že mě raději pošle pryč. V Somálsku ví skoro každý, jak funguje převaděčství, takže stačily asi dva týdny příprav a mohla jsem vyrazit.

Cestovala nás celá skupina a putovali jsme přes Írán, potom do Turecka, kde jsme strávili asi měsíc, a pak do Řecka. Přemisťovali jsme se hlavně v noci a převážně pěšky. V Řecku jsme strávila několik měsíců ve vězení, takže mi moje skupina ujela a já si musela najít novou, s novým převaděčem. Ten mě pak dostal do Srbska a nakonec do Maďarska.

Co se stalo v Řecku?

Když jsme tam přijeli, dostali jsme papíry opravňující nás k pobytu na měsíc. Potom jsme měli zemi opustit, anebo zažádat o azyl. Všichni chtěli pokračovat v cestě, a tak jsme o azyl nepožádali, ale také jsme dál nespěchali. Takže nám povolení vypršelo.

Potom mě jednou cestou na nákup zastavila policie. A když jsem neměla správné doklady, tak mě odvezli na stanici. Čekala jsem, že mě jen napomenou a propustí. Ale poslali mě rovnou do vězení. Bylo to hodně zvláštní místo, kde na všech mřížích visela spousta prádla a igelitových tašek. Také tam byla strašná špína. Jen jednou, když měla přijít inspekce z OSN, jsme si mohli vyprat prádlo v erárních pračkách a v celé věznici se pořádně uklízelo. Život tam byl hodně drsný. Nevěděla jsem, jak dlouho tam budu a co mě čeká. Podle práva nezletilí do vězení nepatří. Jenže mě se na věk ani na okolnosti pobytu nikdo neptal. Myslím, že tam ani nikdo nemluvil anglicky. Nevím, co mi napsali do spisu. Nakonec mě po čtyřech měsících propustili.

Byla to hrozná zkušenost – a to tehdy ještě nezačala migrační krize. Jsem přesvědčená, že když se pak systém dostal pod větší tlak, muselo být zacházení se zadrženými uprchlíky ještě mnohem horší. A to nejspíš přetrvává dodnes.

Jak se stalo, že jste uvízla zrovna v Maďarsku?

Neuvízla jsem tam, bylo to vědomé rozhodnutí. Byla jsem už po roce putování strašně unavená. A věděla jsem, že přesun do další země nebude nic snadného, že si budu muset najít dalšího převaděče a znovu se vydat na další strašidelný pochod – a to už jsem zkrátka nechtěla.

Když jste opouštěla Somálsko, věděla jste, kam jedete? Vybrala vám matka nějakou zemi, nebo jste odjížděla nazdařbůh?

Uměla jsem anglicky, takže by pro mě bývalo mnohem snazší, kdybych se už nemusela učit žádný jiný jazyk. Ale na začátku jsem neměla žádnou konkrétní představu – chtěla jsem jen zemi, která pro mě bude bezpečnější a lepší.

O MATCE, SESTRÁCH A RODINĚ V SOMÁLSKU

Mohla byste nám prozradit víc o své matce? Musí to být velmi silná žena, když se vzepřela svému muži a poslala vás do Evropy

Maminka se narodila v době, kdy bylo Somálsko lepší zemí. Za jejích mladých let mohly ženy nosit kalhoty a ukazovat se na veřejnosti s nezakrytými vlasy. A maminka si tuhle svobodu zamilovala. Ale okolnosti a rodinné poměry jí připravily jiný život. Přesto i v nás pěstovala víru, že můžeme být čímkoli budeme chtít a že nás čeká něco lepšího než ji.

Můj otec matku opustil, když mi byly tři roky. Přál si syny, a ona mu rodila samé dcery. Tak si našel jinou ženu.

Takže otec vás opustil, ale pak chtěl rozhodnout, koho si vezmete. Jak je to možné?

V Somálsku je největší hodnotou klan. Proto si každý muž přeje syny, protože ti nesou dál rodové jméno a dávají klanu sílu. Dcery nemají žádnou cenu. Jediné, k čemu jsou dobré, je, že se dají prodat za peníze nebo za dobytek. S otcem jsme sice udržovali jen minimální kontakt, ale i tak měl právo požadovat, abych byla prodána.

Čekal vaši matku trest za to, že vám pomohla utéct?

Ona se takhle vzepřela dokonce dvakrát. Jednou kvůli mně a krátce nato kvůli mé mladší sestře. Otec jí samozřejmě vyhrožoval a matka se nakonec musela odstěhovat z jeho blízkosti. Vrátila se ke svému klanu a tam už jí takové nebezpečí nehrozilo.

A vaše ostatní sestry žijí v Somálsku? Jsou tam šťastné?

Je nás celkem sedm sourozenců, já jsem nejstarší. Moje druhá sestra musela také utéct a dnes žije ve Švédsku. Ale dvě další sestry jsou stále u matky a daří se jim docela dobře. Z Evropy totiž mamince posíláme peníze, takže není závislá na žádném muži a nikdo jí neříká, co má dělat. Sestry jsou tak relativně v bezpečí a mohou chodit do školy a pracovat.

O NÁBOŽENSTVÍ A PŘESTUPU OD ISLÁMU KE KŘESŤANSTVÍ

Dokument ukazuje vaši konverzi ke křesťanství – byla to volba z rozumu? A co se stalo s vaším původním Bohem? Je pro vás mrtev?

Když jsem byla mladší, náboženství pro mě opravdu hodně moc znamenalo. Jako malá jsem se učila Korán nazpaměť a Bůh byl velmi důležitou součástí mého života. Ale také mě občas přepadaly pochybnosti. Jenže když jsem se ptala lidí kolem sebe, nechtěli mi odpovědět. A to moje pochybnosti umocnilo. Myslím, že pokud Bůh existuje, čemuž věřím, nevadí mu, když se někdo na něco ptá a chce vědět víc. Nebude za to nikoho nenávidět nebo posílat do pekla.

Když jsem přijela do Maďarska, nemusela jsem nikoho poslouchat a mohla jsem jednat podle sebe. A tak jsem hodně četla. A také jsem měla přítele, který byl velmi zbožný a přemýšlivý. Věděl o Bibli úplně všechno – tak jako já o Koránu. Hodně jsme spolu diskutovali a já jsem nakonec přijala křesťanství. Alláh pro mě není mrtvý. Možná, že on a křesťanský Bůh jsou vlastně totéž, jen je nazýváme různými jmény.

Maminka vás vedla ke svobodomyslnosti, proč se tedy bojíte, že by jí váš dnešní život tolik vadil? A proč ji nemůžete v Somálsku navštívit?

Maminka chtěla, abychom byly nezávislé, ale má to své meze. A vzdát se islámu a stát se křesťankou, to je na ni příliš. Ona už je dnes smířená s tím, že pracuji jako modelka, že nenosím hidžáb a že mám krátké vlasy. Asi před rokem, když začal covid, jsem jí všechno řekla a ona to přijala. Řekla mi, že vždycky tušila, že jí neříkám celou pravdu.

Ale pokud jde o konverzi, tak tu nedokázala pochopit. Ne proto, že by nenáviděla křesťany, ale protože víra v islám je pro ni nesmírně silná a ona si myslí, že dělám obrovskou chybu, když se islámu vzdávám. Navíc by si přála, abychom i na onom světě mohli být spolu, a to není možné, když budu věřit v jiného Boha. Takže já jí rozumím, že moje konverze je pro ni něco nepřijatelného.

A proč se bojím jet do Somálska? Vím, že maminka o mé konverzi nikomu neřekla, takže by mě nezabili. Ale myslím si, že ona sama by mi mohla bránit v návratu do Evropy. Nejspíš by si myslela, že je to pro moje dobro. Jenže já už do Somálska nepatřím – můj život je tady. Nedokážu si představit, že bych se tam měla vrátit.

O IDENTITĚ

Jak vy sama sebe vnímáte? Zažíváte někdy krizi identity?

Krize identity se děje. Protože já už se nedokážu považovat za Somálku a nemůžu se považovat ani za Maďarku. Je to problém – člověk někdy neví, kdo vlastně je. Takže si říkám, že jsem hlavně Kafiya, a to mi pomáhá si zachovat zdravý rozum – a nezbláznit se z přemýšlení, do které skupiny patřím.

Stesk je náročná součást života v cizí zemi. Někdy pomáhá kontakt s krajany – je to spojení s rodnou zemí a kulturou, zvlášť když se pohybujete v nepříliš přátelském prostředí. Máte v Maďarsku somálskou komunitu?

Stesk znám důvěrně. Ale v Maďarsku somálskou komunitu nemáme. Lidé, se kterými jsem přijela, tam se mnou nezůstali. Proto jsem se také tolik změnila a dnes už se ani necítím jako Somálka. Pro Somálce je typické, že se drží pořád ve stejné skupině lidí. A já jsem pravý opak – těší mě, když se můžu setkávat s mnoha různými lidmi a jsem otevřená vůči komukoli.

Když se mi stýská, volám mámě nebo sestrám. A to mi pomáhá. Ale faktem je, že toho pocitu se nikdy úplně nezbavím. Rodina mi vždycky bude chybět. To prázdné místo se nedá ničím zaplnit.

O MAĎARSKU

Setkala jste se v Maďarsku ve škole s rasismem?

Ve škole si na nic rasistického nevzpomínám. Samozřejmě, že se ke mně chovali jinak, protože jsem nemluvila maďarsky. Učitelé se o mě báli – co se mnou bude, když neudělám maturitu. Ale já věděla, že když to nevyjde, budu to zkoušet tak dlouho, dokud ji nesložím. Ale rasismus jsem ve škole nikdy necítila. Mimo školu občas ano.

Viktor Orbán se nevyznačuje zrovna vstřícností a otevřeností. Jaké to je, když se země, kde jste našla druhý domov, takhle uzavírá a nasazuje nepřátelskou tvář?

Myslím, že Somálsko mě připravilo na leccos. Vím, co jsou to klanové konflikty, co je to korupce i rozdmýchávání nenávisti vůči určité skupině obyvatelstva. Vlastně si myslím, že je to tak nějak přirozené – když se ohlédnete do minulosti, vidíte, že tomu nikdy nebylo jinak. Takže mě to nepřekvapuje, a vás by také nemělo.

Pan Orbán není jen proti uprchlíkům, hodně také podněcuje homofobii. V Maďarsku nejsou povolené stejnopohlavní sňatky ani adopce a televize nesmí homosexualitu vůbec ukazovat. Ale já myslím, že Orbán to nedělá z přesvědčení, že je to jenom předvolební strategie, jak získat hlasy určitého typu lidí. Jenže tahle nenávist lidi jednoho dne přestane bavit, přestanou ho poslouchat a on toho nechá. Anebo se prosadí jiní, lepší politici s lepšími tématy. Do té doby musíme vydržet a nevzdávat se naděje.

Otroctví kdysi také bylo považované za naprosto normální. Ale pak se proti němu začalo bojovat, a dnes je nemyslitelné. A stejně to snad bude i s těmi věcmi, které se nám v politice nelíbí dnes – za nějaký čas bude všechno jinak.

Vnímáte změny, kterými prochází maďarská společnost v posledních letech, třeba v tom, že na ulici se lidé chovají víc rasisticky nebo xenofobně?

Přijela jsem do Maďarska před migrační krizí. A tehdy jsem vnímala jen minimum rasistických poznámek. Během krize se hodně lidí zatvrdilo proti každému, kdo má jinou barvu pleti – bez ohledu na zemi původu nebo na to, jestli nosí hidžáb. Ale pokud jde o mě, asi jsem díky modelingu získala evropštější vzhled a lidé na mě bývají hodní. Většinou je hodně překvapí, když zjistí, že jsem uprchlík.

O DOSPĚLOSTI, MODELINGU A PLÁNECH DO BUDOUCNA

Dokument vás ukazuje v době kolem 18. narozenin a maturity. Jak se váš život vyvíjel potom?

Když mi bylo 18, musela jsem odejít z dětského domova a přestěhovat se do jiného malého města do zařízení pro dospělé. Ale já tehdy už měla práci v Budapešti, a tak jsem si se svým tehdejším přítelem pronajala byt a stala jsem se nezávislou na sociálním systému. Od té doby stále pracuji a stále přichází něco nového. Vyzkoušela jsem si studium na univerzitě, točila jsem filmy, ale nejvíc mám pořád práce v modelingu. 

Jak jste se dostala k práci modelky? A co vás na ní nejvíc zaujalo?

Samotnou by mě to asi nenapadlo, ale lidé mi často říkali, že bych měla modeling zkusit, že by mi to šlo. A protože jedna kamarádka z kostela pracovala v modelingové agentuře, rozhodla jsem se, že se tam půjdu ukázat – a pracuji pro ně dodnes. Jsem za to moc ráda. Ve světě modelingu se nikdo nepozastavuje nad tím, odkud jste a jaký máte příběh, zajímá je jen to, jakou odvádíte práci. A je to velmi pestrý svět – potkávám spoustu zajímavých, kreativních a originálních lidí. A hodně homosexuálů, což je v maďarském prostředí citlivé téma.

 Dostaly se k vám i negativní reakce na vaši práci?

Když jsem začínala, dostávala jsem výhrůžky od somálských mužů. Psali mi, že bych se měla stydět a že moje fotky pošlou mé rodině. Máma tehdy ještě nic nevěděla, a tak jsem měla strach. Nakonec jsme se s agenturou dohodli, že budu používat pseudonym, aby nebylo tak snadné dohledat můj soukromý Facebook a Instagram. Ty muže, kteří mi vyhrožovali, jsem neznala. Žili někde v Evropě, a jen proto, že pocházím ze stejné země, měli pocit, že mají právo mě hodnotit a diktovat, co smím a nesmím. To je pro somálské muže typické.

A co bude dál?

Popravdě řečeno, netuším, kam mě život pošle. Pořád se něco nového děje a já se ráda nechám unášet proudem. Dnes se soustředím na to, co je zapotřebí udělat teď. A zítra budu dělat to, co si vyžádá zítřek. Není třeba se stresovat předem. Moc ráda bych si vybudovala mezinárodní kariéru a možná se dopracuji i k vysoké škole. Ale hlavně prostě žiju.

O SDÍLENÍ OSOBNÍ ZKUŠENOSTI A POMÁHÁNÍ UPRCHLÍKŮM

Dokument nezachází do velkých detailů, ale přesto je z něj zřejmé, že jste prošla hodně těžkými zkušenostmi. Co to pro vás znamená, když s takhle osobním filmem přijedete třeba sem, do Jilemnice a stojíte před českým publikem?

Cesta do Evropy byla velice těžká a zanechala ve mně stopy, které možná nejsou vždycky vidět, ale vždycky už ve mně zůstanou. Jen je to někdy lepší a někdy horší. Taková zkušenost vás pochopitelně trochu odcizí od ostatních lidí. Všímám si, že když dojde na téma uprchlictví, lidé by často chtěli vědět víc a pochopit, o co jde – ale neptají se. Anebo se třeba i zeptají, ale nedostanou odpověď.

Do natáčení jsem šla pro to, že jsem se chtěla o svůj příběh podělit a ukázat, že i když máme odlišné zkušenosti, pořád jsme všichni lidé a můžeme najít společnou řeč. Jsem ráda, že ta drsná realita mého příběhu je ve filmu ukázaná jen v náznacích – a že se tam podařilo dostat i trochu legrace a pak zase ty hodně emotivní pasáže.

Je pro mě čest tu s tím filmem být – a potkávat se s lidmi, kteří jsou ochotní poslouchat. Hodně pro mě znamená, že je vás tu dnes tolik. A že už teď mezi námi vzniká určité pouto důvěry.

Co můžeme pro uprchlíky udělat? Jak jim nejlépe pomoct?

Já myslím, že úplně nejdůležitější je se k uprchlíkům chovat hezky. Pro mě strašně moc znamenalo, jak na mě byli lidé, například učitelé hodní. Vysvětlili mi, jak funguje maďarský systém, poradili mi jak vyplnit různé papíry… Není zapotřebí dělat velké věci, stačí vlídnost.

A pokud jde o praktické záležitosti, myslím, že uprchlíci se hlavně musí naučit, jak se o sebe sami postarat. Když budou vědět jak, tak to zvládnou. Lidé se mě často ptají, proč jsem zůstala v Maďarsku, proč jsem se nepřestěhovala do Německa nebo do Švédska, kde je štědřejší sociální systém. Ale kdybych žila v Německu, nejspíš bych se nikdy nedostala až tam, kde jsem teď. Když dostáváte věci zadarmo, tak se nic nenaučíte, protože nevíte, odkud se ty věci berou. Ale když se k nim musíte dopracovat, zjistíte, co a jak, a sami si vybudujete všechno, co potřebujete.

Jazyk je velmi důležitý. Vidím, že Maďaři jsou mnohem vstřícnější, když na ně mluvíte jejich řečí – hned vám chtějí pomáhat. Ale když mluvíte anglicky, berou to tak, že vám na jejich zemi nezáleží, a tím pádem jim nebude záležet na vás.

Takže v tomhle ohledu by bylo skvělé, kdyby fungovala nějaká komunita nebo program pro migranty, aby se mohli naučit jazyk, aby se vyznali v byrokracii, aby poznali kulturu, zorientovali se v možnostech zaměstnání a seznámili se s lidmi. Případně kdyby se jim pomohlo, dokud se nepostaví na vlastní nohy. Ale ta základní vlídnost je opravdu nejdůležitější.

 

Kafiya (uprostřed) s autorkami dokumentu „Easy Lessons“

– režisérkou Dorottyou Zurbó (vlevo) a producentkou Juliannou Ugrin (vpravo)

 

easylessons
Photo_Bognar Bogi (3)
Photo_Hegedus Bence (4)