Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty vyjadřuje znepokojení nad Kišiněvskou deklarací, kterou dne 15. května 2026 přijali ministři zahraničí členských států Rady Evropy.
Deklarace se zabývá uplatňováním Evropské úmluvy o lidských právech v oblasti migrace. Zasazuje migraci do rámce „výjimečných a složitých výzev“ a zdůrazňuje prostor států pro kontrolu hranic, návraty, vyhošťování, reakci států na tzv. instrumentalizaci migrace a nové přístupy k migraci, jako jsou návratová centra ve třetích zemích. Dotýká se také aplikace Úmluvy, zejména čl. 3, tedy zákazu mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení, a čl. 8, tedy práva na rodinný život.
Deklarace sama o sobě nemění Evropskou úmluvu o lidských právech (dále také “Úmluva”) ani pravomoc Evropského soudu pro lidská práva (dále také “Soud”). Státy v ní na jednu stranu výslovně potvrzují své závazky k Úmluvě, podporu nezávislosti Soudu i povinnost respektovat jeho rozhodnutí. Současně však deklarace vysílá nebezpečný politický signál, že v oblasti migrace má být Úmluva vykládána restriktivněji a že práva jednotlivce mají ustoupit bezpečnostním politikám států.
Politický vzkaz soudu: buďte nezávislí, ale rozhodujte jinak?
Kišiněvská deklarace přichází v době, kdy část evropských států stále hlasitěji tvrdí, že jim lidskoprávní závazky brání v řízení migrace1. Vytváří se tak obraz, že Soud stojí proti státům, proti bezpečnosti a proti kontrole hranic. Tento obraz je nejen zavádějící2, ale i nebezpečný.
Deklaraci lze v tomto kontextu číst jako vzkaz Evropskému soudu pro lidská práva. Státy formálně zdůrazňují jeho nezávislost, zároveň mu ale naznačují, jakým směrem by se měl výklad Úmluvy v migračních věcech ubírat.
A právě to je nebezpečné. Nezávislost soudu se neoslabuje jen otevřeným útokem. Oslabuje se i tehdy, když politici vytvářejí atmosféru, v níž je za „odpovědný“ výklad lidských práv považován ten, který méně omezuje vládní politiku. Tlak na soud není méně závažný jen proto, že je formulován diplomatickým jazykem.
Evropský soud pro lidská práva nesmí být institucí, která potvrzuje momentální politickou poptávku. Jeho úkolem je chránit práva jednotlivce, i když je to pro státy nepohodlné.
Kdo bude chráněn méně?
Deklarace posiluje nebezpečnou představu, že lidská práva jsou v oblasti migrace problém, který je třeba upravit, zúžit nebo „modernizovat“, aby státům méně překážel.
Státy samozřejmě mají řídit migraci. Mají právo rozhodovat o vstupu a pobytu cizinců, chránit veřejnou bezpečnost a provádět návraty. Toto právo ale není neomezené. Demokratický právní stát se pozná právě podle toho, že i při výkonu moci respektuje hranice, které nesmí překročit.
Jednou z těchto hranic je zákaz mučení a nelidského či ponižujícího zacházení (čl. 3 Úmluvy). Toto právo je absolutní, není předmětem vyvažování. Neplatí méně proto, že je někdo cizinec. Neplatí méně proto, že je člověk nepopulární.
Je snadné hlásit se k lidským právům, když chrání lidi, s nimiž se většina společnosti dokáže ztotožnit. Skutečná zkouška přichází ve chvíli, kdy ochrana dopadá i na člověka marginalizovaného nebo politicky nepohodlného. Právě na těchto skupinách se často testuje, jak vážně bereme univerzalitu lidských práv.
„Demokracie schopná se bránit“ nesmí být demokracie bez hranic
Kišiněvská deklarace pracuje také s obavou ze zneužívání migrace nepřátelskými státy nebo jinými aktéry. Tuto obavu nelze zlehčovat. Lidé v migraci skutečně mohou být cynicky využíváni jako nástroj politického tlaku. Ale právě v takových chvílích se ukazuje, zda demokratický stát bere lidská práva vážně. Demokracie schopná se bránit nesmí znamenat demokracii, která si vybírá, komu základní práva přizná a komu už ne.
Dalším varovným bodem je otevřenost deklarace k takzvaným novým přístupům v oblasti migrace a návratů, včetně návratových center mimo území států. Tyto návrhy bývají prezentovány jako technická a praktická řešení. Ve skutečnosti ale mohou vést k přesouvání lidí mimo dohled veřejnosti, mimo účinnou právní ochranu a do právních šedých zón, kde se odpovědnost evropských států rozplývá.
Migrace nesmí být záminkou k oslabování práv
Kišiněvská deklarace zapadá do širšího trendu, v němž se migrace používá jako záminka k oslabování lidskoprávních standardů. Nejdříve se řekne, že problémem jsou migranti. Potom, že problémem jsou soudy. Nakonec, že problémem jsou samotná práva, protože údajně neodpovídají „nové realitě“.
Ale lidská práva nejsou luxus pro jednoduché časy. Jsou pojistkou právě pro chvíle, kdy je politicky lákavé udělat výjimku.
Když začneme lidská práva popisovat jako překážku, bude snazší je příště obejít. Když přijmeme myšlenku, že migrace je výjimečná oblast, v níž mají práva ustoupit, otevíráme dveře logice, která se nemusí zastavit u lidí v migraci.
Dnes se tento tlak týká migrantů a uprchlíků. Zítra se může týkat kohokoli, kdo bude označen za hrozbu, zátěž nebo problém.
Vyzýváme proto vlády členských států Rady Evropy, aby respektovaly nezávislost Evropského soudu pro lidská práva a aby nepoužívaly migraci jako záminku k oslabování evropského systému ochrany lidských práv.
Eroze práv migrantů je erozí lidských práv jako takových.
_______
1 Tento postoj se objevil například v otevřeném dopise devíti států (včetně České republiky) z května 2025 a následně ve společném prohlášení 27 států (včetně České republiky) z prosince téhož roku.
2 Pro kontext: většina migračních stížností před ESLP neuspěje. Za posledních deset let tvořily méně než 2 % všech stížností a přes 92 % z nich soud odmítl. Jen zhruba 450 migračních stížností vedlo k závěru o porušení práv, což v celkové agendě Soudu představuje přibližně jeden případ z tisíce. Evropská úmluva o lidských právech nezakotvuje právo na azyl a Soud proto nerozhoduje o tom, komu má být azyl udělen. ESLP státům nepředepisuje jediný správný migrační postup. V rámci doktríny margin of appreciation jim ponechává prostor pro vlastní politické a právní řešení, jen kontroluje, zda přitom nepřekročí základní limity ochrany lidských práv. K tomu více zde.