Každý, kdo je v zemi původu pronásledován nebo mu hrozí vážná újma, má právo v České republice požádat o mezinárodní ochranu. Mezinárodní ochrana v ČR má dvě formy: azyl a doplňkovou ochranu. Nejprve se přitom posuzuje, zda jsou splněny důvody pro udělení azylu, pokud nejsou, posuzuje se splnění podmínek pro udělení doplňkové ochrany. Průběh řízení o udělení mezinárodní ochrany upravuje zákon č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu). Vychází přitom z mezinárodních smluv, zejména Úmluvy o právním postavení uprchlíků z roku 1951 a Protokolu z roku 1967, a práva EU.
Azyl se uděluje cizinci, který je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný strach z pronásledování z jednoho z těchto důvodů: rasa, pohlaví, náboženství, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo politické názory. Možný je také azyl za účelem sloučení rodiny, který se uděluje v případech hodných zvláštního zřetele pro vyjmenované blízké příbuzné azylanta, i když ti sami nesplňují azylové důvody.
Doplňková ochrana se uděluje cizinci, který nesplňuje důvody pro azyl, ale v zemi původu by mu při návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a nemůže (nebo nechce, právě kvůli tomuto riziku) využít ochranu svého státu. Za vážnou újmu zákon považuje zejména uložení trestu smrti, mučení, nelidské či ponižující zacházení a vážné ohrožení života v důsledku ozbrojeného konfliktu.
Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, známé jako Dublinské nařízení, je právní předpis Evropské unie, který stanoví pravidla pro určení členského státu odpovědného za posouzení žádosti o mezinárodní ochranu podané cizincem (nebo osobou bez státní příslušnosti).
Nařízení určuje, který stát EU bude zodpovědný za vyřízení žádosti o mezinárodní ochranu na základě faktorů jako jsou rodinné vazby žadatele, předchozí získání víza nebo povolení k pobytu v některém členském státě, nebo neoprávněné překročení hranice EU a skutečnost, že již v některém členském státě o azyl požádal. Stát, který je podle těchto kritérií určen jako příslušný k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu, je povinen převzít na své území žadatele o mezinárodní ochranu, který podal žádost v jiném členském státě.
Nařízení má za cíl:
- zabránit situaci, kdy se žádný ze států necítí být odpovědný za posouzení žádosti o azyl, čímž jsou uprchlíci donuceni opakovaně opouštět státy v závislosti na přijetí či odmítnutí jejich žádosti (tento jev se nazývá refugee in orbit),
- postihnout jev zvaný asylum shopping, kdy jednotlivec podá žádost o azyl souběžně, nebo postupně v několika členských státech a cíleně mezi nimi cestuje.